Osmanská říše a první světová válka
Libanon byl od roku 1516 do roku 1918 součásti Osmanské říše. Roku 1861 Libanon získává autonomii. Během první světové války dochází v roce 1915 k nastolení vojenské diktatury v zemi, a to pod vedením Jamala Pashy. Spolu s porážkou centrálních mocností dochází také k rozpadu Osmanské říše.
Velká Británie a Francie podepisují tajné Sykes-Picotovy dohody, kterou si rozdělují arabské provincie Osmanské říše. Libanon spolu se Sýrií se mají stát sférou vlivu Francie. Na konci první světové války v říjnu roku 1918, po porážce tureckých vojsk, obsazuje Velká Británie Libanon. Poté Libanon opouští a přichází zde Francie a Libanon okupuje (Francie se přitom odvolává na uzavřené Sykes-Picotovy dohody).
Velká Británie, Francie a USA navrhují mandátní formu uspořádání země – tento mandát měl zemi připravit na získání nezávislosti. Roku 1920 je tak Libanon prohlášen mandátním územím Společnosti národů. Správa země je svěřena Francii a Libanon se tak stává francouzskou kolonií. Roku 1920 dochází k vyhlášení Velkého Libanonu pod francouzským mandátem.
Roku 1925 je Libanon oddělen od Sýrie. V následujícím roce pak dochází k vyhlášení libanonské ústavy (dochází např. k přejmenování Velkého Libanonu na Libanonskou republiku, Libanon je definován jako stát nezávislý, jednotný apod.). I přesto však nadále zůstává francouzským mandátním územím.
Druhá světová válka
Během druhé světové války je Libanon pod dozorem vichystické kolaborantské vlády, avšak již roku 1941 do Libanonu přichází jednotky Velké Británie a Svobodné Francie. Konečně roku 1943 je oficiálně zrušen francouzský mandát a formálně je uznána nezávislost země. Jednotky Francie jsou však zcela staženy až roku 1946, to znamená po konci druhé světové války.
V roce 1943 dochází v zemi k důležité dohodě mezi jejími hlavními představiteli, tzv. Národnímu paktu. Jde o dohodu nepsanou, jejíž součástí je rozdělení moci v zemi mezi hlavní náboženské skupiny – prezidentem se tak stává maronita, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita.
Jako jediná arabská země podepisuje Libanon v roce 1957 Eisenhowerovu doktrínu. Roku 1958 dochází ke spojení sousední Sýrie s Egyptem. Vzniká tak Sjednocená arabská republika. Je výsledkem panarabské vlny, která se tou dobou šíří mezi arabskými zeměmi. Libanonští křesťané se přirozeně obávají možnosti sloučení Libanonu se Sýrii v rámci této Sjednocené arabské republiky. Toto totiž požadují především libanonští muslimové. Vzhledem k této situaci se maronitský prezident Šamún obrací s prosbou o pomoc na USA. Ty vysílají do oblasti své jednotky. Po uklidnění situace je zvolen nový prezident a následně jsou staženy jednotky USA.
S postupným příchodem Palestinců (OOP) do Libanonu (již od roku 1948) dochází mezi nimi a libanonskou armádou ke střetům. OOP také podniká útoky z libanonského území proti Izraeli. Ten provádí odvetné akce, při nichž proniká na libanonské území.
Občanská válka
Na vzrůstu napětí měli značný podíl palestinští uprchlíci, kteří do země přišli hlavně po vyhlášení státu Izrael a prvním arabsko-izraelském konfliktu v roce 1948, po šestidenní válce v roce 1967 a v roce 1970, kdy se OOP „přestěhovala“ do Libanonu a na jihu začala budovat stát ve státě.
Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni (nespokojení byli především křesťané), a tak v polovině sedmdesátých let stáli proti sobě křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.
Na počátku války stálo několik konfliktů. První atentát byl spáchán 13. dubna 1975, útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu falangisté napadli autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.
Na žádost libanonské vlády do země v dubnu 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. Příměří ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1978 vypukají další boje, ale Syřané jsou již na straně Palestinců!
OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele, a tak se do války zapojují i izraelské síly a podporují křesťanské jednotky plukovníka Haddáda. V březnu 1978 překročila, v rámci operace Litání, izraelská vojska hranice Libanonu a obsadila jih Libanonu. Reagovala tak na opětovné ostřelování severu Izraele. Na základě rezolucí Rady bezpečnosti se v červnu izraelské jednotky stáhly.
Libanon byl fakticky rozdělen na východní část (ovládanou Sýrií), Tripolis, jižní Libanon a východní Bejrút (v rukou muslimů) a západní Bejrút (v rukou křesťanů podporovaných Izraelci).
Od léta 1981 do léta 1982 jsou přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté, ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu. Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici s Libanonem a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčili i Bejrút, protože obklíčení ze strany Izraele trvalo, nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat se rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.
16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté napadli uprchlické tábory v západním Bejrútu. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy B. Džamáíla. Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i ministr obrany Ariel Šaron.
Pokračovala i jednání o příměří a 17. května 1983 Libanon, Izrael a USA podepsaly dohodu o izraelském stažení, které bylo podmíněno odchodem syrských jednotek ze země, což ovšem Sýrie odmítla. Přesto se izraelské jednotky postupně do roku 1985 stáhly. Izrael zasahoval do války jen podporou křesťanských jednotek generála Aúna, který v roce 1989 zahájil boj za vyhnání syrských jednotek ze země. Po krátkém úspěchu byl Aún obklíčen Syřany a musel uprchnout na francouzské velvyslanectví.
Občanskou válku ukončila Taífská dohoda. Byl to dokument přijatý libanonskými poslanci v říjnu 1989 na zasedání v saúdskoarabském Taífu. Byla přijata tzv. Charta národního usmíření – ústavní a správní reforma, jež poněkud omezila privilegované postavení maronitů v zemi, dohoda o vládě národní jednoty a legalizace pobytu syrských jednotek v Libanonu. Taifská dohoda ukončila patnáctiletou občanskou válku v Libanonu.
[editovat] Libanon od počátku 90. let
- Podrobnější informace naleznete v článku Druhá libanonská válka.
V roce 1990 začíná poválečná obnova země (jih je přesto nadále okupován Izraelem, na zbylém území se nachází 40 000 syrských vojáků, Sýrie má zajištěnu politickou nadvládu). V květnu 1992 vedly sociální nepokoje vyvolané tíživou hospodářskou situací k odstoupení vlády a následným parlamentním volbám v srpnu 1992. V nich zvítězila prosyrská většina. Je ustavena vláda Rafíka Harírího, jež prosazuje ekonomickou obnovu země. S tím roste také zadlužování. Po celá devadesátá léta pokračují útoky Hizballáhu na Izrael z jižní části Libanonu, na něž reaguje Izrael odvetnými útoky.
Až v květnu 2000 ukončuje Izrael okupaci jižního Libanonu a naplňuje rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 425 stažením svých vojsk. Po stažení Izraele převzaly milice Hizballáhu moc v oblasti Shabba farms.
Od roku 2001 křesťanská komunita s různě dlouhými přestávkami protestuje proti přítomnosti syrských jednotek a proti vměšování Sýrie do vnitřních záležitostí Libanonu. Konečně v červnu 2001 stahuje také Sýrie svá vojska z Bejrútu a okolí a vyhovuje požadavkům Libanonců. Syrská vojska a zpravodajské služby začínají opouštět území Libanonu.
14. února 2005 je proveden atentát na bývalého libanonského premiéra Harírího, který představuje symbol poválečné obnovy Libanonu i jeho ekonomické liberální politiky. Tento akt vyvolává vlnu protisyrských demonstrací, které se už tentokrát neomezují pouze na křesťanskou komunitu. Je to počátek tzv. cedrové revoluce. 26. 4. 2005 je dokončeno stahování syrských vojsk z Libanonu. Syrskému stažení předcházel intenzivní tlak jak ze strany mezinárodního společenství, tak od libanonské opozice, která otevřeně obvinila Damašek z podílu na únorovém atentátu. Sýrie sice popírá, že by s vraždou měla cokoliv společného, většina Libanonců je však přesvědčena o opaku.
12. července 2006 dochází ke konfliktu na libanonské hranici. Jedná se o ozbrojenou akci Hizballáhu – raketový útok na město Šlomi, při níž je 8 vojáků zabito a 2 uneseni. Libanon požaduje jejich propuštění a Hizballáh požaduje propuštění svých zajatců v Libanonu. Také OSN vybízí k propuštění a vybízí také vládu Libanonu ke zlepšení kontroly nad jižním územím. Spory se vedou o to, zda byli zajati na izraelském nebo libanonském území.
Izrael zahajuje letecké útoky, přestože Kofi Annan vybízí ke zdrženlivosti a vysílá sbor 3 vyjednávačů. Útoky přesto pokračují. OSN vyzývá k ukončení konfliktu a 16. 7 přijíždí do Bejrútu hlavní vyjednávač OSN Vijay Nambiar, aby vyjádřil solidaritu a podporu libanonské vládě. Je zničena infrastruktura a trvá vojenská blokáda Libanonu. Humanitární podmínky se nadále zhoršují a OSN není schopná pomáhat. Kofi Annan navrhuje opatření k zastavení krveprolití. 25. 7 umírají 4 příslušníci mírové mise UNIFIL při útoku na pozorovatelské mise OSN. Pozice UNIFIL se stávají terčem útoků z obou stran. 30. 7 je proveden nálet na město Kana, při němž přijde o život přes 50 lidí, převážně dětí. OSN posílá humanitární konvoje, přes 800 tisíc osob je vysídleno, 100 tisíc utíká do Sýrie. OSN prodlužuje mandát mise UNIFIL o 1 měsíc do 31. srpna 2006. Útoky pokračují i 2 týdny v srpnu. 11. srpna přijímá RB OSN rezoluci č. 1701. 14. srpna dochází k zastavení vojenských útoků a je udržováno příměří. Izraelská armáda se stahuje za modrou linii a libanonští vojáci se rozmisťují po celém jižním území. V sídle OSN v New Yorku probíhají jednání a jednotky UNIFIL jsou rozšířeny ze 2000 příslušníků na cca 15 000.
